Tobia Gioachino Collet pracuje jako procesní inženýr ve vedoucím středisku Oil Seals Powertrain & Driveline v Pinerolu. Společně se svým dědečkem obnovil chatu svého pradědečka v horách. Vypráví nám.
„Vedle dveří je kámen s datem: 1910, rok, kdy byla postavena chata, kde žili moji prapraprarodiče Ferdinando a Ester – vysoko v horách Valle Germanasca v severoitalském regionu Piemont nedaleko Turína. Tehdy to byl typický horský dům. Pasoucí se zvířata se chovala v polosuterénu s kamennou klenbou, díky níž jejich tělesné teplo stoupalo podlahou do vyšších pater. První patro tvořila pouze jedna místnost, které dominoval velký krb. Kolem tohoto ohniště se scházeli moji předkové, aby si povídali, vařili a zpracovávali vlnu na klobouky, vesty a šály. Ložnice se nacházely v horním patře. Tento typ chalupy obvykle stavěli dva zedníci a jeden učeň: První dva zvedali zeď, jeden zevnitř a druhý zvenčí, zatímco učeň nosil kameny, které se ukládaly do mezery mezi oběma zdmi.
Můj pradědeček s přezdívkou „Ferrari“
Další generace, moji praprarodiče, se přestěhovala o něco níže v údolí. Chalupa se používala jen v letních měsících, kdy se na vysoko položených pastvinách pásly krávy. Můj pradědeček byl zručný stavitel saní. Starší mu tajně přezdívali „Ferrari“, přestože jeho vozidla byla na rozdíl od sportovních vozů z Maranella převážně ze dřeva. Jeho talent spolu s důrazem na detail mu pomáhal stavět nejrychlejší a nejodolnější saně v horách. Sáně, které lidé používali k přepravě sena, dřeva a slámy – nikoli pro potěšení. Tuto dovednost předal mému dědečkovi Renatovi. Ten začal opravovat dům svých rodičů a také opravil chatu o kus dál v horách. Dědeček Renato je pro mě vzorem zejména proto, že umí skloubit svůj příslovečný smysl pro detail s tradicemi našich předků.
Jednoho dne se Renato vydal do chaty, která v té době sloužila jako skladiště starého nářadí a strojů. Našel tam mlátičku, stroj na prosévání pšenice a bez dalších řečí se rozhodl, že si koupí malý mlýn. Začal péct chleba, ale prvních pět let nebyl s výsledky spokojen. Po letech experimentování konečně našel to správné těsto, které smíchal s kváskem a pak pekl v peci na dřevo. Tento recept používáme dodnes.
Dědeček a vnuk renovují společně
Můj dědeček mi předal své řemeslné umění a lásku k tradicím. Možná proto jsem si v pěti letech přál k Vánocům pracovní stůl, ze kterého jsem si postavil zvlhčovač vzduchu. Když mi bylo sedmnáct, rozhodl jsem se trávit více času s prarodiči: Babička Maura mě naučila vařit a šít a dědeček mě naučil opravdovému řemeslu.
Jednoho letního odpoledne jsme s dědečkem začali plánovat rekonstrukci chaty pradědečka Ferdinanda v horách. Rozhodli jsme se, že všechny práce provedeme sami, bez pomoci specializovaných firem. Děda Renato byl zedník a já učedník. Střechu bylo třeba nově pokrýt. Postavili jsme si jakousi pilu, abychom si sami vyrobili nové trámy z kmenů stromů. Totéž se týkalo oken.
Projekt v současné době pokračuje. Krátce jsme uvažovali o tom, že bychom ze stodoly udělali saunu. Ale jeden z mých spolužáků navrhl využít prostor k uskladnění sýrů, vína a bylinek. Jaký to dobrý nápad! V budoucnu se rodina bude scházet v prvním patře: stůl bude tvořit střed místnosti. Před krbem budou dvě houpací křesla, kde se budou odehrávat příjemné rozhovory. Představuji si, jak si tam babičky povídají při pletení. Do ložnice ve druhém patře povede schodiště. Podél tohoto schodiště si později můžete prohlédnout obrazy proměny chaty krok za krokem. Vybavení nakonec doplní postel, dřevěná skříň a komoda.“
